Zajímavý článek k filmu AGORA - Terezie Dubinová

27.10.2010 14:41

 

AGORA - Můj pohled

(Terezie Dubinová, PhD., hebraistka, kulturoložka, správkyně synagogy v Turnově)

Včera jsem podruhé viděla španělský film „Agora“.

Stejně jako poprvé, i nyní se mne hluboce dotkl.

Mnoho aspektů, mnoho rovin souznělo s mým nitrem, dotklo se citlivých míst.

Předně příběh silné ženy, svobodné v nesvobodném světě. Filosofka, matematička a astronomka Hypatia (historická postava žijící ve 4. století občanského letopočtu v Alexandrii) je svobodná svým vnitřním rozhodnutím následovat svůj talent, rozvíjet ho a jeho plody přinášet společnosti v době, kdy ženy byly majetkem mužů a role manželek a matek jim nedovolila realizovat své touhy a svá nadání.

Je svobodná díky pochopení a podpoře svého otce, který dobře ví, že sňatek by ji o tuto svobodu připravil, a proto na ni netlačí. Naopak, dává jí ten největší dar, který otec může dceři dát (a který může dát muž ženě): úctu vůči její jedinečnosti a prostor pro svobodnou volbu. Za svoji svobodu Hypatia platí cenu osamělého života, ale zdá se, že nelituje. Touha po poznání a radost z tohoto poznání jsou silnější než předepsané role. Rachel Weisz, nádherná britská Židovka, žena s něžnou i silnou ženskou energií zrozená ve znamení Ryb, dává Hypatii hloubku a pravdivost. Nejenže se dokážeme vžít do jejího osudu, co více – dokážeme se vcítit, vrátit, do našich vlastních osudů v ženských tělech v minulých životech.

Ne že by to byly návraty bez bolesti… Ale je-li v té slze nad osudem Hypatie i soucítění s naším vlastním osudem v dobách minulých, léčíme tím své bolesti, skryté pod halasností emancipace, navoněné módními parfémy světových značek. Ta halasnost zrovnoprávnění („Hurá! Teď jsme stejné jako muži!“ ) a ten obraz dokonalé ženy, na který v tomto světě, v této době, narážíme na každém kroku, se snaží nás oblouznit a zastavit na cestě ke skutečnému léčení a skutečnému žití naší pravdivé ženské podstaty. A právě Hypatia a její osud znázorněný v Agoře je takovým autentickým setkáním, které nám může pomoci na této cestě.

Ne že by již Hypatia byla nepoznamenána patriarchálním vnímáním… Ona scéna, kdy svému ctiteli Orestovi předává látku se svojí menstruační krví, aby mu dokázala,že ani ona „není dokonalá“, je již ohlasem platonského vnímání naší hmotné reality a reality těla jako méněcenné, nedokonalé, a naopak vnímání „vyšší“ reality ideálních nehmotných vzorů jako dokonalé. Již je zde ono křesťanstvím převzaté dogma, že Božství (resp. mužský bůh) je dokonalé, protože je neměnné, netělesné a povznesené nad naši hmotnou, tělesnou realitu. Tělo, naše pouto s božskou Přírodou, ztrácí – stejně jako ona (Příroda) – svoji posvátnost. Menstruační krev, po tisíce let ženami uctívaná jako posvátná tekutina přinášející nám moudrost intuice a vhledu, byla označena za „nečistou“. Tak ji už vnímá i Hypatia, jež své zraky upíná k dokonalému světu vesmíru a jeho zákonů.

Odpusťte mi, že nyní budu osobní. Skutečnost, že se film odehrává v Levantě, v oblasti starověkého Středomoří, v domově mé duše, mi přináší zvláštní potěšení i bolest. Ano, pamatuji se na dobu, kdy ve spirále neúprosných cyklů vesmírného času končila doba uctívání řeckých a římských bohů a nastupovalo náboženství nové – křesťanství zrozené ze židovství. Pamatuji se na výsměch představitelů nové víry vůči Bohyni, jíž jsem jako kněžka sloužila, i vůči mně samotné. Pamatuji se ale i na zneužití ženské síly, manipulaci, se kterou jsem využívala své krásy a svůdnosti k dosažení svého cíle – udržet si dobré společenské postavení a bohatství. Patriarchální právní systém již vládl příliš dlouho, jeho nespravedlivá pravidla lidé zvnitřnili ve svých osobních životech, a i já měla v mysli vtištěné jasné přesvědčení žen té doby: Ke skutečné moci se žena dostane pouze skrze muže, proto musí být stále krásná, žádoucí, zajímavá. Její cena je v její přitažlivosti pro muže.

Toto přetrvávající přesvědčení jsem ve svém nevědomí odhalila před pár měsíci díky zajímavé srážce s realitou – tajné svatbě mého bratra v Izraeli. Ač doteď jsou mé city zraněné a emoce rozjitřené, jsem mu za to velice vděčná. Jako by se tím odkrytím uvolnilo něco v mém středu, rána byla s láskou pofoukána, strach prosvětlen a „provinění“ odpuštěno.

S pohledem na Hypatii, silnou ženu, která do poslední chvíle hrdě čelila svému osudu – odmítla doprovod a ochranu prefektových stráží na cestu k domovu, s vědomím, že ve vzrůstajícím totalitním marasmu je její osud beztak zpečetěn – se mi vrací vědomí bezmoci a nespravedlnosti. Ona obvinění – „čarodějnice“, „pohanská děvka“ – zjitřují nejen moji individuální, ale i kolektivní paměť žen až na dřeň a jistě nejsem sama, kdo cítí silné tělesné pocity (zvláště na úrovni 2.,3. a 5. čakry), když obvinění z úst křesťanských bijců za jedinou pravdu slyší.

Možná nebude od věci zde udělat malou exkurzi k onomu obvinění. Poprvé jsem Agoru viděla se svým manželem a on mi poté řekl: „Myslel jsem, že obvinění žen z čarodějnictví pochází až ze středověku.“ Ano, procesy s domnělými kacíři a „čarodějnicemi“ se konaly ve středověku a na prahu novověku, ale obvinění je biblické. Nachází se v Hebrejské Bibli, ve 2. knize Mojžíšově (Šemot) kapitola 22 verš 17 „Čarodějnici nenecháš naživu“. Jde o součást právních předpisů, které podle biblického podání Mojžíš obdržel od Boha při jeho zjevení na hoře Sinaj. Podle historického podání jde o právní předpisy spojené s reformou kultu a tvorbou teologie v centru tohoto kultu – v Jeruzalémě a jeho jediném Chrámu jediného Boha. Předpis o čarodějnici je zařazen mezi zásadní pravidla týkající se sociálních vztahů uvnitř komunity. Souzním s názorem, že šlo o pravidlo zabezpečující monopol jeruzalémských kněží na interpretaci Boží vůle. Mělo zakázat a zcela vyvrátit jiné formy uctívání a komunikace s božskými silami, jak byly rozšířené mezi lidmi po celé Judeji a Izraeli, a napomoci centralizaci moci do rukou jeruzalémských kněží. Mj. bylo i potvrzením, že v jeruzalémském Chrámu nebude nadále uctívána ženská forma Božství (ve formě bohyně Ašery, „manželky“ boha JHWH, která zde byla uctívána do 8. století př.o.l.) a ženy jako zprostředkovatelky Božství budou z kultovního života vyloučeny (v náboženské hierarchii už mohou být činní pouze muži). Vzhledem k chápání textů Bible jako autoritativního božího slova byl předpis chápán jako boží vůle a jako takový byl zneužíván středověkou inkvizicí v procesech s tisíci nevinnými ženami. Troufám si tvrdit, že spolu s veršem „Krev jeho na nás a na naše děti“ (Nový Zákon, Matoušovo evangelium 27:25) zneužívaným při schvalování násilí na Židech, jde o dva biblické verše, na nichž lpí krev tisíců, ne-li milionů nevinných obětí. Na tomto místě ze srdce posílám energii lásky a soucítění Hypatii skutečné i filmové a prosím o uvolnění pout tohoto zneužitého obvinění.

Zpět k filmu. Hlavním tématem je dle mého názoru zneužití moci a svůdnost totality. Ta ovšem nemusí být na první pohled nebezpečná, zlá či odpudivá. Naopak. Právě na příkladu křesťanství je ukázáno, že totalitou se může stát i hnutí odvolávající se na ušlechtilé myšlenky, pokud podlehne svému přesvědčení o jediné pravdě, vyvolenosti a právu na absolutní moc. Ušlechtilými slovy a myšlenkami lze získat energii lidí pro tuto totalitní čistku. Stoupenci se nechají nejprve vést žízní své duše po Božství, dobru a spravedlnosti (často rozčarováni z reálných sociálních podmínek – viz. téma otroků, jimž přestup na křesťanství zajistil svobodu) a poté se v zajetí masy a tlaku kolektivu těžko vymaňují z pohybu davu. Stávají se, ať už vědomě či bezděky, energií, jež mocí opojení jedinci (Cyril) či přímo mocenský aparát (zne)užívá pro své účely. Účel je jasný – mít moc, stále více a více moci. Onen hlad po světské moci (který ve skutečnosti nelze utišit ve vnějším světě) roztáčí kolo bojů, intrik, vnitřních čistek, zrady, udání, vyhrožování, vydírání, zabíjení. Jedinec se ocitá v soukolí. Má-li ještě sílu a svědomí se vzepřít, umírá – hrdě, se zachovanou ctí, svobodný ve své volbě. Nemá-li sílu, stává se pachatelem i obětí, kterou mašinérie semele a po použití vyplivne. Ve filmu sledujeme mocenský nástup křesťanství, ale davy „osvobozených“ prostých lidí, ze kterých se ve jménu pravého Boha lásky Ježíše Krista stávají vrazi, lze nahradit davy dělnické třídy, zneužité nacismem či komunismem. Kristovy vojáky – parabolany – lze nahradit Lidovými milicemi či bojůvkami SA, přemlouvání ke konverzi lze nahradit přemlouváním ke vstupu do té jediné správné politické strany. Příběh ze 4. století z egyptské Alexandrie se stává nepříjemně aktuální.

Jistě není náhodou, že režisérem filmu je homosexuál a hlavní roli hraje Židovka. Zástupci dvou skupin (nejen) křesťanstvím nejvíce diskriminovaných společně vytvářejí obrazy, jejichž energie se dotýká mnoha bolavých bodů. Ve vypleněné knihovně Serapea jsou ustájeny kozy a ovce – nelze nevzpomenout na zámky přeměněné na družstva JZD, zářivky a elektrické vedení na malovaném stropě turnovské synagogy, kostely přeměněné na výrobní podniky. Jiné názory jsou trestány kamenováním, „přátelský“ biskup zneužívá prosté lidské úcty k Božství i přirozených pochybností o něm, aby pokořil prefekta – představitele politické moci. „Věřím ve filosofii“, říká Hypatia, když je obviněna z bezvěrectví. A svému bývalému žáku, nyní zmíněnému biskupu z Kyrény, říká: „Ty nesmíš pochybovat. Já musím.“

Připomeňme scénu na schodech knihovny, kde vzbouřenci očekávají ortel císaře. „Existuje ještě jedna teorie“, říká starý knihovník, „ale je příliš šílená. Tvrdí, že Země se otáčí kolem Slunce.“ A slova prostého křesťana pronesená také na schodišti (pohyb…) – „Země musí být placatá. Jak by lidé jinak chodili a nespadli? Jak by se udrželi na kouli?“ To mi silně připomnělo dnešní dobu změny paradigmatu. Pro nás, obyčejné smrtelníky žijící na zemi/Zemi a postrádající nadhled, je těžké vnímat změny na úrovni celého Vesmíru, které nyní probíhají.

Krystal Země rezonující s krystalem naší duše, změny DNA, změny fyzikálních zákonů, kvantová realita, to vše způsobené a způsobující proměnu vědomí lidstva – to je nad naše chápání, resp. nad schopnosti našeho starého způsobu myšlení to pojmout. Ti z nás, kteří cítí neúprosnost těchto změn, spoléhají více na intuici a meditaci pracující se strachem pustit staré struktury a nebránit přicházejícím změnám. Názor prostého křesťana nám může připadat směšný, ale nejsme dnes úplně stejní? Nelpíme na starých představách staré vědy a staré logiky se stejnou urputností, ač náš náhled je směšně malým výsekem reality? Alespoň trošku pochybnosti může rozhýbat ve starých školních učebnicích nabytý obraz světa: „Ty nesmíš pochybovat. Já musím.“

Ach ano, pochybnosti. Tak sžíravé a tak potřebné. Tak bolestné a tak životně důležité. To ony udržují dynamiku hledání, dynamiku otázek, na které by člověk měl hledat odpověď celý život. Ale berou příliš mnoho energie – nahraďme je slovy „hledání“, „otevřenost“, „vnitřní pohyb“. „Všechno je nejisté a to mne uklidňuje,“ říká Tikki, pohádková postava z mých oblíbených dětských knížek o Mumíncích. Jak těžké je žít onen vnitřní pohyb, hledat, nalézat, ztrácet, aby člověk zůstal pružný a otevřený ve svém vědomí a vnímání a ve své úctě k jinému člověku a jeho jinému názoru a pohledu.

Ta radost Hypatie, když se jí rozpadá pod rukama starý Ptolemaiovský model vesmíru a ona cítí, že přichází nové řešení, nový pohled… Ta muka hledání, „těhotenství“ a „porodních bolestí“ jejích astronomických a matematických pokusů - a ta odvaha vyslovit novou vizi! Nedá mi nepřipomenout krásnou postavu otroka Aspasia, který mlčky, plně přítomen, své paní pomáhá a stává se jí rovným partnerem v trápení i radostech jejího hledání. A jistě nejsem sama, kdo cítil hluboké dojetí, když na písek sloužící jako tabule Hypatia rýsuje svoji hypotézu o elipsovitém pohybu Země kolem Slunce – v euforii zázraku zrození nového pohledu a zároveň vyslovení zaváhání – je to možné? Ten pohled, který upírá na svého druha ve vědě, „prosím, potvrď, nebo vyvrať, řekni jasné slovo“, a jeho konejšivé „Běžte spát, má paní…“

Následovat by mohlo pojednání o potřebě odluky státu od církve, tak aby šiřitelé svých pravd nezískali politickou moc k jejich prosazování. (Zvláště v současném Izraeli by to bylo dosti potřeba a prospělo by to jak společnosti, tak judaismu.) Ale jak bylo řečeno, nemusí jít pouze o náboženské pravdy. Nacisté i komunisté měli své ideologie a k jejich prosazení zneužili politickou moc. Demokracie se jeví tak křehká tváří v tvář jednoduché touze mnoha lidí po jistotě a jasném názoru BEZ POCHYBNOSTÍ. Ach ta úleva, být veden, slyšet jasnou verzi bez různých úhlů pohledu. I z tohoto důvodu je film tak bolestně aktuální – nepochybně se blížíme k době, kdy demokracie bude velmi ohrožena v konfrontaci s manipulujícími mocenskými skupinami, jejichž moc se bude zdát bezbřehá. Běžný jedinec si může připadat jako bezmocná malá figurka… Těch vazeb mezi jedincem a státem je příliš mnoho a konec konců, všichni potřebujeme ropu a elektřinu… Přesto však věřím, že máme svobodnou volbu a můžeme něco změnit – sami sebe. A touto změnou můžeme ovlivnit i své okolí, společnost, zemi, svět.

Hypatia upírala s úžasem své oči ke hvězdám. Ohromovala ji velikost vesmíru. Každý člověk však v sobě tento vesmír nosí, aniž by k němu musel vzhlížet. Moudrost starověkého pohledu, který vnímal makrokosmos a mikrokosmos jako propojené nádoby, se vrací a s ním touha lidí proniknout do hloubek lidského vědomí , poznat své skutečné lidství , změnit svůj starý způsob vnímání a nazírání a stát se platnou, rezonující součástí sítě všeho Bytí. A to je nové náboženství. Nemá kněze, nemá organizace, nemá své bojové jednotky. Jeho stoupenci jsou obojího pohlaví, různého věku, postavení, národnosti, zaměstnání, sexuální orientace… Cítí, že zase jeden vesmírný cyklus končí, staré náboženství odchází a nové se rodí , a otevírají svá srdce a své mysli, aby se stali součástí této změny.Opakovaně se mi vrací vize, jak se nacházím v temném lůně Bohyně Matky Země. Kdo je připraven ke změně, je tam také. Nové struktury se tvoří na úrovni jemnohmotných energií před svým zhmotněním. Cítíme tlak na urychlené léčení starých bolestí a opouštění starých vzorů.

Z pohledu své profese se často ptám: co je hodnotné, co zůstává a co lze pustit jako mrtvé z minulých náboženství? Nepochybně jako první – rozloučit se s výlučně mužským obrazem Boha. Ženská božská energie se s nezadržitelnou silou vrací a působí v našich životech. Lilit, Afrodita, Máří Magdalena a další ženské archetypy se vrací do našeho vědomí a čistí (z našeho pohledu často poněkud drsněji) to, co má být puštěno. S tím souvisí další starý model – vnímání Přírody jako od člověka a jeho reality oddělené („objektivní“) skutečnosti a její degradace na levný zdroj energie.

Ponižovaná hmota se hlásí o svá práva skrze naše nemocná těla, Příroda nám svými (z našeho pohledu extrémními) jevy ukazuje, jak jsme s ní spojení. Důraz na psaný jazyk („Boží Slovo“) ztrácí na významu, neboť stáváme-li se součástí sítě všeho živého, vnímáme specifický „jazyk“ a různé způsoby komunikace zvířat, rostlin i minerálů. Vnímání světa v dualistických protikladech se proměňuje v náhled a nadhled partnerských, navzájem provázaných energií. Člověk přebírá odpovědnost za svůj život a stává se aktivním spolutvůrcem Božství.

Co může být z našeho dosavadního poznání zachováno? Zůstává schopnost zorganizovat lidské společenství na principech dodržování pravidel a práv, úcta ke komunitě i k jedinci. Tváří v tvář totalitní formě islámu – islamismu - nelze než ocenit toto dědictví židokřesťanské kultury a na něj (negativně) reagujícího „osvícenství“ (výhrady k názvu i k samotnému hnutí ponechme nyní stranou), totiž úctu k lidskému životu, k osudu jedince a přesvědčení o jeho předurčení na základě svobodného rozhodnutí ze svobodné vůle, vytvoření společnosti rovnoprávných občanů. Úsilí zlepšit lidský život zcela prakticky a konkrétně pomocí lepší organizace, funkčních služeb a administrativy, lékařské péče, rozvinuté infrastruktury, trhu s pracovními příležitostmi, které dávají možnost tvořivě realizovat své vize.

Opouštíme-li staré, dělejme to s láskou a vědomím, že po určitou dobu nám v něčem dobře sloužilo a ne vše je potřeba revolučně zavrhnout. Máme-li pocit, že společnost a výše vyjmenované výdobytky nejsou v dobré kondici, uvědomme si, že společnost tvoří lidé. Je-li vědomí lidí nezodpovědné, anarchistické, pubertálně nezralé, potom se to odráží na všech úrovních společnosti a jejího fungování. A jsme znovu u tématu – neustrnout v davu těch, kdo mají „jasno“, pochybovat a díky tomu se stále učit, tvořit a žít jako součást sítě společnosti a světa.

Připomínám, že sídlem mysli i citů ve starověku bylo srdce - a míním-li tedy uvědomění, míním tím otevření srdce, práci s intuicí, intelektem, smysly i city. Film se jmenuje „Agora“ – ve starověku byla agora nejen náměstím, středem sídla, ale i místem demokratické diskuse, místem společného vládnutí, místem svobody slova a projevu. O to silnější a symboličtější je scéna, kdy tuto svobodu zanícený parabolán Ammonius (jehož bychom dnes označili za psychicky nemocného, nebezpečného blázna a izolovali od společnosti) zneužije a shodí kněze jiného náboženství do plamenů veřejného ohniště. Demokracie není samozřejmostí a je to nadmíru těžká disciplína.

Co říci na závěr, než přidám své oblíbené PS:

Lidská duše pochází z vesmírného Zdroje, který nazýváme jmény Bůh, Bohyně, Božství. Ona ví, ona si pamatuje. Touží celou svou silou po znovuspojení se světlem tohoto Zdroje. S tímto vědomím můžeme začít – spojit se se svojí duší. Není to tak samozřejmé, jak to vypadá – mnozí z nás ani nevědí, že duši mají, a jiní nevědí, že jsou od ní odděleni. Na oslavu té radosti spojení tančeme a zpívejme, projevme radost, neboť „radost je božská vlastnost“ (rabi Nachman z Braclav).

Beze strachu přijměme skutečnost, že starý svět končí a nový se rodí. Udělejme mu místo ve svých srdcích a s úžasem čelme víru změn ve zrychleném čase. Máme jedinečnou možnost spolupracovat, odpovědně tvořit svoji novou realitu, realitu Nové Země. S důvěrou se vždy můžeme obrátit na Božství – skutečné a jedinečné Tajemství, zářivé a hluboké jako nebe plné hvězd, na které očarována hleděla Hypatia. Ženy a muži jako byla ona a jí podobné a podobní, odvážní hledači milující moudrost (filo-sofiá), nechť jsou nám posilou při vědomí, že vždy byli a vždy budou – ať jsou vnější podmínky pod vlivem lidské slabosti, agresitivity a strachu jakkoliv těžké.

Synagoga Turnov 28. září a 17. října 2010

.....................

PS: Když jsem po prvním shlédnutí filmu hledala informace o něm na internetu, narazila jsem na článek amerického katolického faráře Roberta Barrona s názvem „Dangerous Sillines of the New Movie Agora“ nebo-li „Nebezpečná pošetilost nového filmu Agora“ http://www.catholiceducation.org/articles/persecution/pch0251.htm s podtitulkem „Spolu s příběhy Galilea a Giordana Bruna je příběh Hypatie oblíbeným příběhem protináboženských ideologů.“ Následuje mnoho výtek filmu. Zde jsou:

- Příběh a obvinění biskupa Cyrila z podílu na smrti Hypatie pochází z protikřesťanské knihy Edwarda Gibbona.

- Alexandrijskou knihovnu spálil Julius Ceasar o několik století dříve.

- Hypatia je představená jako „a saint of secular rationalism“, svatá nenáboženského racionalismu, zvláště jako astronomka, přestože byla především filosofka, stoupenkyně učení Platona a Plotina, přičemž stoupenci tohoto učení byli i slavní křesťanští filosofové Augustin, Ambrosius a Origenes

- Scéna pálení knihovny zachycuje křesťanský dav z výšky a připomínají tak hmyz, doslova „šváby“ (sic!), scéna svážení židovských obětí připomíná fotografie z nacistických koncentračních táborů

- Celkově film představuje křesťany jako „nebezpečné typy a hrozbu civilizaci“ a křesťané by se měli tomuto zobrazení bránit, neboť se stává součástí populární kultury.

Ráda bych na tato kritická slova zareagovala.

„Pohanské náboženství“ (vyznávání a uctívání řeckých a římských bohů) se stalo ilegálním ediktem císaře Theodosia I.v roce 391. Alexandrijské „pohanské“ chrámy byly uzavřeny ediktem (ve filmu znázorněného Cyrilova předchůdce) patriarchy Theofila. O dění ve velkoměstě máme zprávy z pera antických autorů, zvláště současníka Sokrata Scholastika a o sto let později žijícího Damaskia. V jejich dílech se dočteme, že Julius Ceasar nešťastnou náhodou zapálil tzv. Královskou knihovnu v Alexandrii, která sloužila potřebám vládnoucí královské rodiny a vědců. Zachráněné knihy z této knihovny byly přeneseny do dvou veřejných knihoven při chrámech: do chrámu Cesarion (zbožštěného římského císaře) a do chrámu boha Serapise zv. Serapeum. Tato druhá knihovna byla zničena z rozkazu biskupa Theofila, tj. z rozkazu křesťanského funkcionáře, roku 391. O této události film vypráví.

Z díla Sokrata Scholastika cituji: „V Alexandrii žila žena jménem Hypatia. Byla to dcera filosofa Theona. Dosáhla větších úspěchů v literatuře a ve vědě než ostatní filosofové její doby. Následovala učení Platona a Plotina, vysvětlovala filosofické principy svým posluchačů, z nichž mnozí přicházeli z veliké dálky. Dokonale se ovládala, byla rozvážná a kultivovaná, nedělalo jí problémvystupovat na veřejnosti v přítomnosti úředníků a dokonce se necítila v rozpacích ani před muži. Pro její důstojnost a ctnost ji všichni muži/lidé obdivovali….Ale i ona nakonec padla za oběť politické žárlivosti, která v té době vládla. Mezi křesťany se rozkřiklo, že často hovoří s Orestem (světským prefektem Alexandrie) a že to je právě ona, kdo brání smíření Oresta s biskupem (Cyrilem). Někteří proto pospíšili se zápalem a horlivostí, podněcováni vůdcem jménem Petr, přepadli ji, když se vracela domů, vytáhli ji z vozu, vzali ji do chrámu Cesareum, svlékli ji a zavraždili ji tak, že jí seškrábali kůži kameny a střepy mušlí. Poté, co roztrhali její tělo na kousky, hodili její údy na místo zvané Cinaron a spálili je.“ Tolik soudobý křesťanský historik. (Existují díla jiných křesťanských historiků, kteří tuto verzi popírají. Jak doložila polská historička, která se případem Hypatie zabývala, většina z nich byla loajální své víře, proto je těžké dohledat objektivní zprávu.)

Srovnávat filosofku Hypatii s Augustinem a Ambrosiem je poněkud nadsazené. Možná ještě s Origenem – koneckonců žil v době, kdy křesťanství nebylo státním náboženstvím (2./3.století) a neprosazovalo svá dogmata násilím. Origenes také hledal. Ve filmu však nejde o učení – jde o prosazování jednoho učení na úkor druhých jako jediné pravdy.

Hmyz ani šváby mi fanatici pobíhající po dvoře knihovny a házející svitky do ohně nepřipomínali. Asi jsem byla v zajetí šoku a bolestných vzpomínek na tato i jiná pálení plodů lidského ducha. Vyhnání Židů z Alexandrie, na kterém měl podle historiků Cyril zásadní podíl, mi rozhodně holocaust připomínalo. A kromě holocaustu i vyhánění – stále znova a znova – ze středověkých křesťanských měst Evropy. Zná pan Barron historii Židů v Evropě? Možná by si ji mohl připomenout.

Také by si mohl připomenout text Bible, „Nové smlouvy“ (Nového Zákona), který Cyril čte nedobrovolným konvertitům z řad městské rady při bohoslužbě v kostele:

1.epištola Timoteovi kapitola 2:9- 14: „Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, nýbrž dobrými skutky, jak se slušní na ženy, které se rozhodly pro zbožný život. Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení.“

Zdá se, že je to (stále) křesťanský text. Co s tím, pane Barrone? Možná to je ten skutečný problém, který by dnes křesťanští duchovní měli řešit. Omluva a náprava je na místě, nikoliv ublížené fňukání toho, kdo kdysi zneužíval moc. Tak vnímám dnešní roli křesťanských duchovních. 

Jednoho takového – statečného, upřímného, čestného duchovního - znám. Když film „Agora“ běžel v našem malém městě, poslala jsem mu, váženému římskokatolickému faráři, mail a pro jistotu i sms s drzým vzkazem, že tento film by měli mít „faráři a představitelé institucí povinně“. Odpověděl mi za pár dní mailem „Byl jsem tam spolu s deseti dalšími, které jste také asi poslala Vy“ – přes léta trvající spolupráci ve vězení si vzhledem k věkovému rozdílu vykáme. A připojil pasáž z křesťanského historika Christopha Markschiese „Dějiny antického křesťanství“:
"Alexandrijská obec samozřejmě nepozůstávala jenom z ta­kových vzdělaných křesťanů. V "sociálním suterénu" města, v egyptské čtvrti Rhakotis, žili křesťané úplně jiného ražení. Křesťanská obec bohužel sdílela i vlastnost obyvatelstva města, která byla již ve starověku silně kritizovaná, totiž obzvláště zu­řivý "hněv lidu". Na konci druhého století zdůvodňuje malo­asijský rétor Dión Chrysostomos mír, který ve městě panoval, přítomností římských jednotek v Alexandrii: „Jak byste to jinak dokázali, nechat se navzájem na pokoji?" Jedním z posledních úkazů tohoto pověstného potenciálu násilí bylo přepadení novoplatónské filozofky Hypatie křesťanskými fanatiky v březnu 415: byla vytáhnuta ze svých nosítek, nahá ukamenována a její mrtvé tělo bylo roztrháno na kusy a spáleno."

V osobním rozhovoru potom dodal: „Vždyť to byla pravda. Cyril byl později odsouzen shromážděním biskupů v Efesu a uvězněn, nicméně uprchl a s podporou císaře byl znovu posazen na své místo. A největší chybou bylo, že byl svatořečen. “

Shromáždění biskupů v Efesu proti Cyrilu Alexandrijskému, to je historie rozštěpu církve na východní (nestoriánskou) a západní, jež je matkou římskokatolické církve. Ale to už by byl jiný – a nebo stále stejný? – příběh. 

Terezie Dubinová, PhD., 17. 10. 2010, Turnov

"Na webu www.astrohry.cz uveřejněno s laskavým svolením autorky Terezie Dubinové, www.oheladom.ic.cz. Tento text lze dále šířit a kopírovat v nezkrácené a neupravené podobě a pouze pro nekomerční účely, pokud bude připojena celá tato poznámka i s aktivními odkazy. Reakce a komentáře prosím směřujte případně na e-mail Terezie.dubinova@tiscali.cz. Děkuji."